Vico, Giambattista (1668-1744). Italský filosof, historik a právru1c. Vico žil a zemřel v Neapoli jako člověk světu poměrně neznámý. Na neapolské universitě přednášel v letech 1699-1741 rétoriku. Mezinárodní zájem o jeho dílo se dostavil až v devatenáctém a dvacátém století, nejprve díky působivé obhajobě francouzského historika Micheleta a poté vlivem italského filosofa CROCEHO.
K nejdůležitějším Vicovým raným dílům patří Studijní metody naší doby (1709), které ukazují na zájem o vzdělání zákonodárce a povahu politické moudrosti, a Starověká moudrost Italu (1710), jež se především zabývá nekarteziánskou teorií poznání. Systematičtější zájem o politickou teorii se poprvé objevuje ve spise O koherentnosti právníka (1721), ale později se začíná ubírat jiným směrem v kontextu vědy o principech lidskosti, která je předmětem jeho mistrovského díla Nová věda. Toto dílo existuje ve třech různých vydáních (1725, 1730 a 1744), mezi nimiž, zejména mezi prvními dvěma, jsou značné rozdíly.
Hlavní rysy Vicovy politické teorie se zakládají na dvou tezích. První zní, že národy sdílejí společnou vývojovou přirozenost, jež se mění spolu s jistými základními pojmy, jako jsou zejména pravda a spravedlnost, které vznikají a vyvíjejí se lidskou interakcí v rámci společnosti. Druhý říká, že forma státu a jeho vlády musí být v souladu s povahou lidu, kterému se vládne. Z těchto tezí vyplývá, že formy státu a vlády se mění podle vývoje těchto základních pojmů.
Vico rozvíjí tyto názory v teorii "ideálních věčných dějin", která hovoří o nutném procesu kulturního, společenského a politického vývoje a úpadku, jenž se za jistých okolností vyskytne v dějinách každého existujícího národa. V první fázi či "éře" tohoto procesu je zcela poetický či fantazijní společenský a fysický svět pojímán naprosto mytickým způsobem jako různé aspekty Boha nebo bohů. Bůh je přímým vlastníkem všeho, a lidé, kteří se prohlašují za tlumočníky jeho přání, mu přinášejí oběti a dávají jeho zákony lidu - jsou prostředníky v tomto jeho vlastnictví. Na základě jistých předpokladů o přirozeném vývoji rodiny dochází Vico k závěru, že forma státu odpovídající této fázi je theokratický despotismus, v němž všechna vlastnická práva náleží otci rodiny v němž se spojují všechny tři kněžské funkce - a skrze něj jeho nejbližším příbuzným.
V druhém období je forma státu určována přáním potomků těchto otců ud~et si velké soukromé vlastnictví, které zdědili, ospravedlňované jejich nárokem na polobožský status, tedy na to, že jsou potomky spojení lidí a bohů. Tuto formu státu vysvětluje Vico na základě dalších dvou předpokladů. První vysvětluje vznik třídních rozdílů v původních rodinných státech přijetím tuláků, jejichž původ nebyl polobožský, a proto neměli žádná občanská práva. Druhý tvrdí, že otroci, stimulovaní probouzejícím se smyslem pro přirozenou spravedlnost a vznikajícími racionálními pochybnostmi o hlásaném polobožském původu vládnoucí aristokracie ("heroů"), začínají vést dlouhý boj za zlepšení svého právního a občanského statutu. Nakonec, aby si zachovali svá privilegia, musí heroové předat část své svrchované moci senátu, jehož členy se mohou stát jen oni sami, a tak mohli silou držet to, co už si nemohou zachovat jen na základě svého původu. Ve třetí, "zcela humánní" etapě se předpokládá, že se rozum vyvinul do té míry, že může být pochopena pravá podstata věcí, což vedlo k rovnosti občanského postavení.
To určuje formu státu, jehož vláda je buď demokratická, nebo je monarchií podporující tento princip. Vico příliš nevěří tomu, že by takový stát mohl přetrvat, a uzavírá sled etap posledním obdobím "barbarského myšlení", v němž se návyky rozumu nutné pro zachování společenské jednoty podřizují lidskému sobectví. Občanská anarchie jednak celý sled uzavírá, zároveň však umožňuje jeho nový začátek. Tato teorie Vicovi mimo jiné umožnila odmítnout systémy, které zakládají POLITICKÝ ZÁVAZEK buď na přinucení, nebo na smlouvě, jež považoval jen za charakteristiky jednotlivých období své dějinné řady.
Celý Vicův sled epoch je založen na principu, že poliúcký závazek spočívá v tom, co je považováno za vhodné nebo spravedlivé, což závisí na stupni duševního rozvoje či "zdravém rozumu" doby. V tomto smyslu je tato teorie daleko liberálnější než její oponenti, i když z ní vyplývá (což Vico otevřeně přijímá), že v některých obdobích je ospravedlnitelná i vláda tyranů. Je však třeba zmínit se o dvou obtížích.
Za prvé tato teorie předpokládá nutnost vývoje pojmů pravdy a občanské spravedlnosti. Sám Vico předkládá apriorní, i aposteriorní argumenty na podporu tohoto předpokladu, avšak není jasné, jak aposteriorní argumenty mohou podpořit údajnou nutnost, zatímco apriorní argumenty jsou oslabeny možností, připouštěnou samotným Vicem, že jeho vlastní vymezení pravdy a spravedlnosti nemusí být samo ničím víc než projevem omezené víry. Za druhé, pokud Vico věří, že racionální éra nemůže přetrvat v konfrontaci s lidským sobectvím, s osobními zájmy člověka, jež považuje za bezprostřední příčinu změny v průběhu sledu epoch, není jasné, proč by takový osobní zájem nemohl narušit už dřívější vývojové fáze rozumu, na nichž závisí směr vývoje celého sledu historických období, neboť schopnost rozumu vyvíjet či udržet se navzdory vlivu osobního zájmu musí být logicky tytéž. To naznačuje, že se Vico zřejmě mýlí, když se domnívá, že jeho teorie dokazuje nevyhnutelnost anarchie a nového začátku sledu historických epoch spíše než vývoj odlišných forem racionality, společnosti a politiky. LP

odkazy
Vico, G.: The Autobiography (!ť Giambattista VíC(), přel. M.H. Fisch a T.G. Bergin. Ithaca, NY: CornelJ University Press, 1962.
_: On the Study Methods (Jť our Time, přel. E. Gianturco. Indianopo1is: Bobbs-Merill, 1965.
_: Selected Writings, přel. L. Pompa. Cambridge: Cambridge University Press, 1982.
Vico, G.: Základy nové vědy o společné přirozenosti národů, přel. M. Quoditian. Praha: Academia, 1991.
literatura
Croce, B.: The Philomphy of Giambatti~.ta VíC(), překl. R.G. Collingwood. Londýn: Howard Latimer, 1913.
Vaughan, C.E.: Studia in the History oť Political Philosophy BefÓre and Alfer Rousseau, sv. f, 504-53. New York: RusseIJ & Russell, 1960.